Druhý letošní Evropský pohár mládeže v lezení na obtížnost hostilo Slovensko. Horoakademie zde měla zastoupení jak v řadách sportovců, tak i trenérů. Jak se nám dařilo a jaké to je, se po čtyřech letech lezení objevit na takovém závodě?

Třetí prázdninový víkend, 20. a 21. července, se v lezeckém centru La Skala v Žilině konalo druhé kolo Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost, kam náš tým, a zároveň i Českou republiku, vyjela reprezentovat Ráchel Švastová, startující letos v kategorii do 18 let. Po třech letech systematického tréninku to pro ni byla premiéra startu na mezinárodních závodech takového formátu, což se na jejím lezeckém výkonu i projevu sice viditelně podepsalo, ale o to cennější získané zkušenosti a poznatky z výjezdu jsou.

Členové reprezentace se do Žiliny vypravili postupně během pátečního dne. Cesta byla ne úplně příjemná, obzvláště pak pro závodníky z Prahy, kteří absolvovali 7hodinové sezení v autech. Náročnější a delší cestování je jedna z věcí, na které si v rámci reprezentačních výjezdů mimo republiku musí noví členové zvyknout. V pátek se na Slovensko vydal také náš trenérský zástup, Karel Rejchrt, společně s dalšími trenéry LANO – Tomášem Binterem a Mariánem Havlem, aby mohli svým svěřencům během závodu zajistit co nejkvalitnější trenérský servis. Tomáš je pro nás na všech závodech vždy velkou a vítanou posilou, především pak na těch mezinárodních, kde jsou jeho mnohaleté zkušenosti a znalosti velmi cenné.

Detailní program celé akce dostali závodníci a jejich týmy k dispozici během pátečního večera, spolu se startovními listinami jednotlivých kategorií a videi předlezů cest, které si stavěči přichystali na kvalifikaci. Ta probíhala celou sobotu, bez nadsázky lze říci, doslova od rána do večera, jelikož první závodníci z kategorie B nastoupili do svých cest již v půl deváté ráno a nabitý den uzavírali soutěžící kategorie J svými výkony kolem desáté hodiny večer. Reprezentační trenéři spočítali přibližné časy startů všech reprezentantů a vytvořili harmonogram, díky kterému bylo snazší celý den zorganizovat.

La Skala je charakteristická dlouhými převisy, a tak i závodní cesty byly převážně hodně vytrvalostní a počet možných zapsaných kroků dosahoval k šedesátce. Bylo třeba se tím tedy nenechat rozhodit a počítat s tím, že ačkoliv většina jednotlivých kroků není nijak zvlášť ustřelená a silově náročná, každé zbytečné zaváhaní a chyba vezme sílu, která pak bude v rozhodujících chvílích chybět.

Jak celkově závod, a hlavně své lezení vnímala Ráchel?

Na celý víkend jsem se opravdu hodně těšila, vlastně jsem nebyla ani tolik nervózní, chtěla jsem si hlavně dobře zalézt a zase se někam posunout. Cesta tam byla fakt hodně dlouhá, trochu mi jí zpestřilo zveřejnění předlezových videí, které proběhlo už někdy během odpoledne, což je ve srovnání s našimi domácími závody a obvyklému dostávání klíčových informací na poslední chvíli tak trochu nezvyk. Společně s tím, že nám ještě ten večer přišly kompletní startovní listiny? Příjemná změna… Mnohem lépe se pak dal načasovat rozlez, stravování během závodu a všechno kolem.

Obě cesty se mi vizuálně líbily, hlavně jsem se těšila na první, silově vytrvalostní po lištách, která vypadala, že by mi mohla sedět. Startovky mi také hrály do karet, na obou jsem byla napsaná až někde v druhé polovině a do cesty číslo 2 jsem měla nastoupit dokonce až jako předposlední. To pro mě znamenalo, že nebudu muset nijak spěchat, budu mít možnost se kouknout, jak jednotlivé problémy budou řešit holky přede mnou a s trenérem si budeme vše moct v klidu poladit.

Po rozcvičce a rozlezu jsem se cítila fyzicky celkem dost dobře, předešlý týden jsem byla relativně hodně unavená a hůř se mi hýbalo, takže jsem byla ráda, že už se mi zase lépe drželo.

Do první cesty jsem dle mého nalezla fakt fajn nastavená, viděla jsem to na sobě i pak, když jsem se zpětně koukala na video. Na pohled sebejistě, bez nějakých zaváhání jsem dolezla až k 6. cvakání, kde se ale bohužel můj klid vytratil. Ona zmiňovaná preska byla přetočená, takže jsem si jí celkem automaticky, a ještě bez nějakého stresu srovnala do správné polohy a chystala jsem se cvaknout. Tam už však začal problém, kdy se mi to prostě nedařilo docvaknout a pokaždé mi na poslední chvíli lano vyjelo. V hlavě se mi začaly honit myšlenky typu, že něčím takovým se přece nemůžu nechat vyvést z míry a že se mi podobné věci staly tolikrát, že kvůli tomu určitě nespadnu. Situace se mi nakonec, objektivně vlastně i docela rychle (já sama jsem měla pocit, že jsem tam strávila tak hodinu) podařila vyřešit a prokleté jištění jsem posléze cvakla. Ve finále si myslím, že se mi nestal osudným onen problém s cvakáním, nýbrž připuštění toho, že by mě něco takového mohlo rozhodit. Pár dalších kroků jsem sice ještě na klid udělala, ale začalo se mi to zevnitř tak bortit, že jsem nakonec totálně zpanikařila, přestala mi fungovat hlava a nezvládla jsem správně rozjet pro mě jinak triviální krok, a svojí první cestu jsem tak zakončila na jedné z posledních příček.

Nenechat se něčím takovým, jako byl můj poněkud rychlý a krátký vstup na mezinárodní lezeckou scénu, rozhodit, pro mě nebyl úplně snadný úkol, nakonec se mi ale za pomoci Karla a Tomáše podařilo alespoň částečně udržet chladnou hlavu a neztratit nervy do další cesty, za což jsem na sebe i na ně upřímně pyšná.

Druhá cesta byla trochu opakem té první, kdy mi v mém výkonu sice k závěrečnému headwallu ještě dost kroků chybělo, zato těsně před pádem mi z časového limitu nezbývalo o moc více než minuta. Dařilo se mi lézt v zásadě bez jakýchkoliv potíží a většina kroků mi nedělala nijak zvlášť problém, o to více jsem ale měla pocit, že v každém chytu, ve kterém se budu v pohodě držet, musím alespoň pár sekund vyklepávat a zklidnit se. Mé lezení se tak tedy ze sportovního výkonu změnilo spíše na odpočívání před každým druhým pohybem, a světe div se, kolem 30. kroku už mi prostě došla síla.

Ačkoliv jsem se opět dopustila hromady chyb, celá tahle zkušenost mi toho zase hrozně moc dala a byla to skvělá příležitost a obrovská motivace na sobě makat dál a nepřestávat.